Tak jsem zase tady ...
Zatím asi není popravdě moc co psát. Letěl jsem v pátek 23.8. z Prahy přes Frankfurt do Detroitu. Cesta mi trvala asi tak dvě století (podle toho jak nekonečně to působilo v letadle) a na místě už na mě čekala Zuzka. Takže jsem ani neměl moc starostí.
Cestu do Frakfurtu jsem teda naprosto celou prospal. Pamatuju si jen vzlet a pak přistání. Takže jsem přišel i o občerstvení. Škoda, no... Při druhém letu jsem si už občerstvení ujít nenechal. Ale popravdě není moc o co stát. Lufthansa má stejný blafy jako ostatní letecké společnosti. A tentokrát jsem i vynechal (skoro) alkohol. Dal jsem si jen jeden drink a pivo. Vtipná byla paní, co seděla vedle mě. K obědu požadovala zásadně dietní Colu, ale k obědu pak snědla nejen všechno jídlo, ale pak zákusek div ne i s miskou. A samozřejmě to zajedla čokoládou. Takže kde je pak ta dieta?
Po příletu do Detroitu jsme jako správní Američani zašli se Zuzkou do Mekáče. Když jsem tady byl loni, tak mi místní jídlo z Mekáče přišlo horší než v Čechách. Teď už bych asi ani nepoznal rozdíl. Dokonce tu už i mají ty velké dotykové objednávací obrazovky. Po tomto epickém gastronomickém zážitku a chvíli čekání jsme pak už jeli na americký fotbal. Já jsem viděl zápas amerického fotbalu zatím jen jeden v životě, a to když hrál Liberec proti Mladé Boleslavi. A protože to u nás není až tak známý sport, tak v Liberci je hřiště, které vlastně nemá ani tribunu. - jen pár laviček kolem dokola a to je vše. Zatímco tady je skoro národní modla (s baseballem), takže hřiště velké jako kráva, kryté, a ač to nebyl zrovna nejočekávanější zápas, tak tam bylo lidí stále dost. Jídla bylo všude hromady a pití snad ještě víc. Lidi, co tady chodí na fotbal to berou spíš jako společenskou událost než jako sportovní den, takže místo koukání na fotbal často chodí kolem, pijou pivo, povídají si a vlastně ani na zápas moc nekoukají. Když se teda zrovna nehraje hymna. To všichni stojí, někteří salutují, jiní mají ruku na srdci a všichni hrdě a sborově pějí. Pak tam přijde nějaký voják, nějaký hendikepovaný divák, nějaké děti z dětských domovů a zápas může začít.
Proti místnímu týmu hráli Buffalo Bills, kteří vyhráli s rozdílem asi čtyřech bodů. Ale to jsme, díky mě, na místě už nedokoukali. Posledních pět minut jsme viděli až v televizi v momentě, když jsem už spal. Jak jsem si myslel, že budu hustej a překonám jet lag tím, že prostě nepůjdu spát, tak musím říct, že to bylo hodně těžké. Byl jsem vzhůru vlastně víc jak 24 hodin a moje usnutí pak přišlo dílem okamžiku. Zuzka říkala, že ještě koukali v televizi na Přátele, ale to já už jsem nevnímal. I kdyby někdo řezal něco na motorové pile, tak bych o tom asi vůbec nevěděl.
Dnes, 24.8. jsme toho zatím nedělali moc. Já jsem dlouho spal (nečekaně), pak byla snídaně, pak jsme jeli na nákup a za chvíli pojedeme grilovat. Až budu teda něco mít, napíšu.
Zatím se mějte všichni fajn.
Komentáře
Okomentovat