Sbohem a šáteček
Sedím v letadle a nefunguje mi obrazovka "zábavního multimediálního systému", tak mám alespoň čas napsat příspěvek. Původně jsem myslel, že napíšu jeden o New Yorku a pak jeden závěrečný, ale asi napíšu jen tenhle a na konci si trošku i zabilancuju. Stejně už to asi ani nikdo nečte. Což ale nevadí, píšu to pro své budoucí já, když už nic.
Takže New York. Od ségry jsme odjeli 2.6. a po krátkém letu přistáli na letišti La Gaurdia v New Yorku. Letiště prochází zrovna nějakou rekonstrukci, takže okolí stálo za draka. A vlastně to tam ani nebylo pěkně. Byl to popravdě trošku šok, protože Michigan byl takový vzdušný a zelený, a pak přijedete do New Yorku a všude beton. Nevím, no... Něco takového jsem si zažil už v Pekingu a popravdě nic moc... A on i ten New York voní jako ten Peking, ale k tomu se ještě dostanu.
Hotel nám našla Zuzka na dolním Manhattanu, nemohli jsme si ani přát lepší místo. Měli jsme to asi 300 metrů na Wall Street a Ground Zero a všude jinde se dalo dojet metrem. O hotelu se moc rozepisovat nebudu, protože tam nebylo nic zajímavého. Snad jen jeden večer nám začalo v pokoji něco houkat. Ale tak nějak podivně. Jednou za pět minut se ozval tón, pět minut nato další, a my vůbec nevěděli, co to je. Po dalších pěti minutách se do interkomu ozval hlas náčelníka hasičů (tak se představil), že požár ve 12. poschodí byl falešný. A já jako, cože?? To divný houknutí byl jakože poplach? A dvě patra pod námi? A proč to nehoukalo pořádně? Já bych si to klidně radši seběhl než čekat na potvrzení, že to nic nebylo. Pak už se to radši neopakovalo.
První den (spíš večer, přiletěli jsme odpoledne) jsme si řekli, že bychom se mohli jít někam podívat. A já rozhodl, že to "někam" bude do české hospody. Jedna tam skutečně měla být, protože se jmenuje "Doma na rohu". Tak schválně, co byste si představili, když vám někdo řekne "česká hospoda"? Já bych čekal, že tam bude někdo, kdo bude umět česky, bude tam české jídlo, pivo, ... A výsledek? Obsluhovala nás černoška (pěkná, musím říct), co neuměla česky ani píp, jídlo tam bylo spíš německé a česká piva jen dvě. Ale co, dal jsem si Krušovice, když už. Ale na Šalandu to nemá, k tanku měli zatraceně daleko, ačkoliv točené to bylo.
Druhý den nám bohužel počasí moc nepřálo. Ne že by pršelo, to ne, ale hezky taky zrovna nebylo. Vydali jsme se tedy do centra shlédnout nějakou tu pamětihodnost. Začali jsme stylové - jízdou metrem. Tady musím zase trošku srovnávat, a to konkrétně s Pekingem, protože je rozlohou dost blízko, dost možná je jeste větší. V Pekingu já jsem se všude vyznal. Všechno tam kromě čínštiny bylo i anglicky, všude mapky, šipky, ... A New York? Jako jasně, anglicky to tam je taky, ale poznat ve stanici Fulton St. ze kterého nástupiště to do prkna jede do centra, to fakt nešlo. A já se snažil, vážně jo. Nakonec jsme to nějak našli, co se dalo dělat. V Pekingu vám hlášení v metru řeknou čínsky i anglicky. A anglicky pomalu pro ty, co třeba nemají C1000 level. V New Yorku? Já nevím, jakým dialektem to sakra mleli, ale já nerozuměl nic, takže jsme se orientovali jen podle mapky. Ale šlo to, ne že ne.
Jako první památku jsme si vybrali tu, bez které bych nemohl prohlašovat, že jsem byl v New Yorku - Empire State Building. Asi si říkáte, že už je to trošku trapný pořád jen chodit po mrakodrapech, ale mě to nějak baví. A Empire State Building je vážně super mrakodrap. Uvnitř to opravdu vypadá, jako že jste vešli do honosného sídla a je to vážně hezké. Lidi tam nebylo tolik (asi kvůli počasí), takže jsme nečekali dlouho a u oken bylo místo i na focení. Nikdo vás nikam nehonil, nikdo neotravoval... Trošku rozdíl oproti One World Trade Center. Ale opět, o tom dále.
Cestou z Empire State Building jsme to vzali přes Central Park na Times Square. Central Park je docela pěkný velký park, ale my měli tu smůlu, že se ve městě zrovna konal pochod na podporu Izraele. Takže nejen že město bylo plné policajtů (a jakože fakt mrtě hodně jich tam bylo), ale kolem Central Parku vedl průvod a nedalo se tam projít, natož se procházet. A ke všemu tam ještě hrála hlasitá hudba, až mě z toho rozbolela hlava. A byl jsem protivnej, uznávám.
U Times Square byly davy hodně podobné, možná ještě větší. Takže se projít nedalo už vůbec. A asi tam měl někdo mít projev, protože to tam hlídali Muži v černém. No, asi další smůla v načasování. Ale hned u Times Square je čokoládový svět Hershey's (díky Sofčo), kde jsem si alespoň trošku spravil náladu. Cestou zpět jsme se rozdělili, protože mamka už nechtěla chodit pěšky a já se chtěl přiblížit v počtu kroků Honzovi Chládkovi, se kterým se tak nějak pošťuchujeme, kdo dá víc. A šest kilometrů na hotel se mi hodilo.
Teď k tomu smradu. Víte, já nemám rád Prahu, to se o mně asi ví. Na Praze mám vlastně rád jen moje kamarády a jen kvůli nim tam jezdím. A proč jí nemám rád? Mně to město hrozně smrdí. Jooo, baráky tam jsou pěkný a tádydádydá, ale já prostě radši Brno, když bych si měl vybrat. A New York smrdí dost podobně. Hlavně u výdechů z ventilace metra. Ono metro v New Yorku vůbec není hluboko. Popravdě je tak málo pod zemí, že když se podíváte pod sebe, tak ho často doslova vidíte, protože jdete po jeho ventilaci. Pěšky jsem šel s tátou a cestu jsme si nečekaně protáhli. Volala totiž mamka, že nestihla vystoupit z metra na správné zastávce, a že je někde, kde to nezná, a že jí máme poradit jak na hotel. Už jste nekdy někoho navigovali ve městě, kde to sami neznáte? Nejde to... Takže jsem jí řekl, ať se podívá, jestli uvidí nějakou firmu nebo hotel, řekne mi název, a tam ať počká. A ač jsme si úplně někam jinam, než vedla trasa na hotel, byli jsme tam s tátou ztracené rychle. A jen díky tomu jsem porazil Honzu Chládka, ač jsem mu řekl, že to asi nedám... Promiň Honzo....
Den třetí jsme se vydali na opačnou stranu od hotelu směrem na Wall Street. Na Wall Street je pěkně to, že tam jsou starší budovy, které vypadají podobně jako slavná budova burzy. A je aranda, jak tam kostely kolem nejsou vůbec mezi mrakodrapy vidět. Já teda nejsem nějaký fanoušek kostelů, ale tady skoro stálo za to je hledat, protože to byla fakt challenge. Od Wall Street jsme se vydali na památník jedenáctého září. A musím říct, že ta atmosféra tam na člověka opravdu dýchne. Asi všichni viděli, jak to vypadá - jsou to v podstatě dva obdélníky odpovídající velikostí základů původních věží Obchodního centra. Padá tam voda "do prázdnoty" a kolem jsou jména všech 2,996 obětí (snad si to číslo pamatuji správně) vyrytá do kamene. Každý rok se tam koná vzpomínková akce, kde se všechna jména čtou. Je to vážně moc hezky a uctivě udělaný památník.
Kousek od původních věží stojí nová budova obchodního centra. V podzemí je nákupní centrum, což je samo o sobě moc zajímavá stavba, která nad zemí trošku připomíná křídla. A v podzemí jsou asi čtyři patra. Je tam vstup do metra i vlaková stanice vedoucí do New Jersey. A co je na vrcholu oné nové budovy obchodního centra? Jasně! Vyhlídka! A kdo tam šel? My! Bylo totiž hezký počasí, tak jsme se rozhodli trošku si vylepšit fotky. Ale jako... Hernajs tam bylo lidí. A byli občas pěkně protivní. Když jsem se konečně dostal k oknu a páchal tam nějaká moje panorámata, tak mi zaklepala na rameno nějaká babizna, že prý jestli by taky konečně mohli udělat nějakou fotku? No ty vole! Bejt to v Čechách, tak jí pošlu fakt neskutečně do prdele! Kdybyste slyšeli ten její povýšenej tón. Ale nebojte, zachoval jsem dekórum a neřešil to. Hnedka vedle bylo další volně okno, takže když si kráva musí fotit zrovna tohle, budiž. Výhoda vyhlídky byla, že byla opravdu 360 stupňů. Takže mám fotek hodně.
Z mrakodrapu jsme se vydali směrem k přístavu. Z něj se dá jet na rozličné ostrovy kolem New Yorku a jeden z nich má na sobě takovou vysochanou tetu. Ač se mi zprvu nechtělo, tak jsem se nakonec přemluvit nechal. Ale čekal jsem to větší. A zajímavější. Smutné je, že lístky na vrchol sochy svobody si na místě nekoupíte. Ty se kupují přes internet a jsou na měsíce dopředu vyprodané. Takže jsme tetu jen obešli. Počasí nám naštěstí přálo.
Po tomto zážitku jsem já jako velitel výpravy rozhodl, že si půjdeme odpočinout na hotel. Přeci jen jsme se už nachodili hodně a večer náš čekal Brooklyn Bridge. A přátelé, to bylo to nejlepší, co jsem v New Yorku viděl. Přišli jsme tam sice už po západu slunce, ale nebe hrálo všemi barvami a režim HDR fungoval spolehlivě. Fotil jsem jak o život, a bylo mi líto, že už ten večer končí. Tak nějak jsem si představoval New Yorskou pohodu.
Poslední čtvrtý den nás už nic nečekalo. Jen check out z hotelu, snídaně, procházka a odlet. Zmínil jsem se já vůbec o snídaních? Asi ne... Na doporučení recepční z hotelu jsme šli do místa s názvem "Pearl Diner", což úplně jako by vypadalo z filmu. Staré bistro, kožené vysoké sedačky, pořádná americká snídaně, stará servírka oslovující mě Honey Pie a tak dále. Jestli někdo, kdo tohle čte, někdy pojede do New Yorku, tak tohle je place to go jak svině! A kdo se tam poslední den polil kompletně limonádou? Nechám bez odpovědi...
A teď jsem teda tady. Sedíc v letadle, kde je tma jak v pekle, přemýšlejíc o celém americkém výletu. Honza (ségry manžel) se mě ptal, jestli se mi tam líbí a jestli bych tam chtěl žít. A já na to popravdě vůbec neumím odpovědět. Asi by mi nevadilo tam strávit třeba tři nebo pět let, ale celý život bych tam být nechtěl. A ze všech měst, co jsem viděl, u mě vede Chicago. To je prostě město, co má duši a voní. A má nadzemku. A U2! A spoustu vzpomínek a tak. Ale výlet do USA rozhodně stál za to, za což děkuji své rodině, co se mnou cestovala (občas jsem jim lezl krkem, uznávám, ale snad to se mnou nějak šlo) i Zuzce s Honzou. Starali se o nás moc hezky a já si to hrozně užil. A neboj Zuzi, přijedu zas!
Takže tímto končí celý tento můj blog. Kdo ho četl, tomu děkuji za podporu. Snad se líbil. :)
P.S.: letadlo z New Yorku mělo zpoždění, takže jsme vyfasovali "Express Pass" a běželi přes celý Terminál 3 ke Gate 26. A každý, kdo byl někdy v Londýně, ví, jak těžké je přejít z jednoho terminálu na druhý a pak běžet k bráně. Jakože, výkon!
P.P.S.: Po příletu do Prahy jsme zjistili, že nám zapomněli v tom spěchu přeložit kufry do letadla do Prahy. Takže nám je naloží do dalšího letadla a dovezou kurýrem. Takový drámo na konci jsem nečekal.
Takže New York. Od ségry jsme odjeli 2.6. a po krátkém letu přistáli na letišti La Gaurdia v New Yorku. Letiště prochází zrovna nějakou rekonstrukci, takže okolí stálo za draka. A vlastně to tam ani nebylo pěkně. Byl to popravdě trošku šok, protože Michigan byl takový vzdušný a zelený, a pak přijedete do New Yorku a všude beton. Nevím, no... Něco takového jsem si zažil už v Pekingu a popravdě nic moc... A on i ten New York voní jako ten Peking, ale k tomu se ještě dostanu.
Hotel nám našla Zuzka na dolním Manhattanu, nemohli jsme si ani přát lepší místo. Měli jsme to asi 300 metrů na Wall Street a Ground Zero a všude jinde se dalo dojet metrem. O hotelu se moc rozepisovat nebudu, protože tam nebylo nic zajímavého. Snad jen jeden večer nám začalo v pokoji něco houkat. Ale tak nějak podivně. Jednou za pět minut se ozval tón, pět minut nato další, a my vůbec nevěděli, co to je. Po dalších pěti minutách se do interkomu ozval hlas náčelníka hasičů (tak se představil), že požár ve 12. poschodí byl falešný. A já jako, cože?? To divný houknutí byl jakože poplach? A dvě patra pod námi? A proč to nehoukalo pořádně? Já bych si to klidně radši seběhl než čekat na potvrzení, že to nic nebylo. Pak už se to radši neopakovalo.
První den (spíš večer, přiletěli jsme odpoledne) jsme si řekli, že bychom se mohli jít někam podívat. A já rozhodl, že to "někam" bude do české hospody. Jedna tam skutečně měla být, protože se jmenuje "Doma na rohu". Tak schválně, co byste si představili, když vám někdo řekne "česká hospoda"? Já bych čekal, že tam bude někdo, kdo bude umět česky, bude tam české jídlo, pivo, ... A výsledek? Obsluhovala nás černoška (pěkná, musím říct), co neuměla česky ani píp, jídlo tam bylo spíš německé a česká piva jen dvě. Ale co, dal jsem si Krušovice, když už. Ale na Šalandu to nemá, k tanku měli zatraceně daleko, ačkoliv točené to bylo.
Druhý den nám bohužel počasí moc nepřálo. Ne že by pršelo, to ne, ale hezky taky zrovna nebylo. Vydali jsme se tedy do centra shlédnout nějakou tu pamětihodnost. Začali jsme stylové - jízdou metrem. Tady musím zase trošku srovnávat, a to konkrétně s Pekingem, protože je rozlohou dost blízko, dost možná je jeste větší. V Pekingu já jsem se všude vyznal. Všechno tam kromě čínštiny bylo i anglicky, všude mapky, šipky, ... A New York? Jako jasně, anglicky to tam je taky, ale poznat ve stanici Fulton St. ze kterého nástupiště to do prkna jede do centra, to fakt nešlo. A já se snažil, vážně jo. Nakonec jsme to nějak našli, co se dalo dělat. V Pekingu vám hlášení v metru řeknou čínsky i anglicky. A anglicky pomalu pro ty, co třeba nemají C1000 level. V New Yorku? Já nevím, jakým dialektem to sakra mleli, ale já nerozuměl nic, takže jsme se orientovali jen podle mapky. Ale šlo to, ne že ne.
Jako první památku jsme si vybrali tu, bez které bych nemohl prohlašovat, že jsem byl v New Yorku - Empire State Building. Asi si říkáte, že už je to trošku trapný pořád jen chodit po mrakodrapech, ale mě to nějak baví. A Empire State Building je vážně super mrakodrap. Uvnitř to opravdu vypadá, jako že jste vešli do honosného sídla a je to vážně hezké. Lidi tam nebylo tolik (asi kvůli počasí), takže jsme nečekali dlouho a u oken bylo místo i na focení. Nikdo vás nikam nehonil, nikdo neotravoval... Trošku rozdíl oproti One World Trade Center. Ale opět, o tom dále.
Cestou z Empire State Building jsme to vzali přes Central Park na Times Square. Central Park je docela pěkný velký park, ale my měli tu smůlu, že se ve městě zrovna konal pochod na podporu Izraele. Takže nejen že město bylo plné policajtů (a jakože fakt mrtě hodně jich tam bylo), ale kolem Central Parku vedl průvod a nedalo se tam projít, natož se procházet. A ke všemu tam ještě hrála hlasitá hudba, až mě z toho rozbolela hlava. A byl jsem protivnej, uznávám.
U Times Square byly davy hodně podobné, možná ještě větší. Takže se projít nedalo už vůbec. A asi tam měl někdo mít projev, protože to tam hlídali Muži v černém. No, asi další smůla v načasování. Ale hned u Times Square je čokoládový svět Hershey's (díky Sofčo), kde jsem si alespoň trošku spravil náladu. Cestou zpět jsme se rozdělili, protože mamka už nechtěla chodit pěšky a já se chtěl přiblížit v počtu kroků Honzovi Chládkovi, se kterým se tak nějak pošťuchujeme, kdo dá víc. A šest kilometrů na hotel se mi hodilo.
Teď k tomu smradu. Víte, já nemám rád Prahu, to se o mně asi ví. Na Praze mám vlastně rád jen moje kamarády a jen kvůli nim tam jezdím. A proč jí nemám rád? Mně to město hrozně smrdí. Jooo, baráky tam jsou pěkný a tádydádydá, ale já prostě radši Brno, když bych si měl vybrat. A New York smrdí dost podobně. Hlavně u výdechů z ventilace metra. Ono metro v New Yorku vůbec není hluboko. Popravdě je tak málo pod zemí, že když se podíváte pod sebe, tak ho často doslova vidíte, protože jdete po jeho ventilaci. Pěšky jsem šel s tátou a cestu jsme si nečekaně protáhli. Volala totiž mamka, že nestihla vystoupit z metra na správné zastávce, a že je někde, kde to nezná, a že jí máme poradit jak na hotel. Už jste nekdy někoho navigovali ve městě, kde to sami neznáte? Nejde to... Takže jsem jí řekl, ať se podívá, jestli uvidí nějakou firmu nebo hotel, řekne mi název, a tam ať počká. A ač jsme si úplně někam jinam, než vedla trasa na hotel, byli jsme tam s tátou ztracené rychle. A jen díky tomu jsem porazil Honzu Chládka, ač jsem mu řekl, že to asi nedám... Promiň Honzo....
Den třetí jsme se vydali na opačnou stranu od hotelu směrem na Wall Street. Na Wall Street je pěkně to, že tam jsou starší budovy, které vypadají podobně jako slavná budova burzy. A je aranda, jak tam kostely kolem nejsou vůbec mezi mrakodrapy vidět. Já teda nejsem nějaký fanoušek kostelů, ale tady skoro stálo za to je hledat, protože to byla fakt challenge. Od Wall Street jsme se vydali na památník jedenáctého září. A musím říct, že ta atmosféra tam na člověka opravdu dýchne. Asi všichni viděli, jak to vypadá - jsou to v podstatě dva obdélníky odpovídající velikostí základů původních věží Obchodního centra. Padá tam voda "do prázdnoty" a kolem jsou jména všech 2,996 obětí (snad si to číslo pamatuji správně) vyrytá do kamene. Každý rok se tam koná vzpomínková akce, kde se všechna jména čtou. Je to vážně moc hezky a uctivě udělaný památník.
Kousek od původních věží stojí nová budova obchodního centra. V podzemí je nákupní centrum, což je samo o sobě moc zajímavá stavba, která nad zemí trošku připomíná křídla. A v podzemí jsou asi čtyři patra. Je tam vstup do metra i vlaková stanice vedoucí do New Jersey. A co je na vrcholu oné nové budovy obchodního centra? Jasně! Vyhlídka! A kdo tam šel? My! Bylo totiž hezký počasí, tak jsme se rozhodli trošku si vylepšit fotky. Ale jako... Hernajs tam bylo lidí. A byli občas pěkně protivní. Když jsem se konečně dostal k oknu a páchal tam nějaká moje panorámata, tak mi zaklepala na rameno nějaká babizna, že prý jestli by taky konečně mohli udělat nějakou fotku? No ty vole! Bejt to v Čechách, tak jí pošlu fakt neskutečně do prdele! Kdybyste slyšeli ten její povýšenej tón. Ale nebojte, zachoval jsem dekórum a neřešil to. Hnedka vedle bylo další volně okno, takže když si kráva musí fotit zrovna tohle, budiž. Výhoda vyhlídky byla, že byla opravdu 360 stupňů. Takže mám fotek hodně.
Z mrakodrapu jsme se vydali směrem k přístavu. Z něj se dá jet na rozličné ostrovy kolem New Yorku a jeden z nich má na sobě takovou vysochanou tetu. Ač se mi zprvu nechtělo, tak jsem se nakonec přemluvit nechal. Ale čekal jsem to větší. A zajímavější. Smutné je, že lístky na vrchol sochy svobody si na místě nekoupíte. Ty se kupují přes internet a jsou na měsíce dopředu vyprodané. Takže jsme tetu jen obešli. Počasí nám naštěstí přálo.
Po tomto zážitku jsem já jako velitel výpravy rozhodl, že si půjdeme odpočinout na hotel. Přeci jen jsme se už nachodili hodně a večer náš čekal Brooklyn Bridge. A přátelé, to bylo to nejlepší, co jsem v New Yorku viděl. Přišli jsme tam sice už po západu slunce, ale nebe hrálo všemi barvami a režim HDR fungoval spolehlivě. Fotil jsem jak o život, a bylo mi líto, že už ten večer končí. Tak nějak jsem si představoval New Yorskou pohodu.
Poslední čtvrtý den nás už nic nečekalo. Jen check out z hotelu, snídaně, procházka a odlet. Zmínil jsem se já vůbec o snídaních? Asi ne... Na doporučení recepční z hotelu jsme šli do místa s názvem "Pearl Diner", což úplně jako by vypadalo z filmu. Staré bistro, kožené vysoké sedačky, pořádná americká snídaně, stará servírka oslovující mě Honey Pie a tak dále. Jestli někdo, kdo tohle čte, někdy pojede do New Yorku, tak tohle je place to go jak svině! A kdo se tam poslední den polil kompletně limonádou? Nechám bez odpovědi...
A teď jsem teda tady. Sedíc v letadle, kde je tma jak v pekle, přemýšlejíc o celém americkém výletu. Honza (ségry manžel) se mě ptal, jestli se mi tam líbí a jestli bych tam chtěl žít. A já na to popravdě vůbec neumím odpovědět. Asi by mi nevadilo tam strávit třeba tři nebo pět let, ale celý život bych tam být nechtěl. A ze všech měst, co jsem viděl, u mě vede Chicago. To je prostě město, co má duši a voní. A má nadzemku. A U2! A spoustu vzpomínek a tak. Ale výlet do USA rozhodně stál za to, za což děkuji své rodině, co se mnou cestovala (občas jsem jim lezl krkem, uznávám, ale snad to se mnou nějak šlo) i Zuzce s Honzou. Starali se o nás moc hezky a já si to hrozně užil. A neboj Zuzi, přijedu zas!
Takže tímto končí celý tento můj blog. Kdo ho četl, tomu děkuji za podporu. Snad se líbil. :)
P.S.: letadlo z New Yorku mělo zpoždění, takže jsme vyfasovali "Express Pass" a běželi přes celý Terminál 3 ke Gate 26. A každý, kdo byl někdy v Londýně, ví, jak těžké je přejít z jednoho terminálu na druhý a pak běžet k bráně. Jakože, výkon!
P.P.S.: Po příletu do Prahy jsme zjistili, že nám zapomněli v tom spěchu přeložit kufry do letadla do Prahy. Takže nám je naloží do dalšího letadla a dovezou kurýrem. Takový drámo na konci jsem nečekal.
Komentáře
Okomentovat