Jak Tomáš do Ameriky cestoval

Sedím v letadle a nefunguje mi obrazovka "zábavního multimediálního systému", tak mám alespoň čas napsat příspěvek. Původně jsem myslel, že napíšu jeden o New Yorku a pak jeden závěrečný, ale asi napíšu jen tenhle a na konci si trošku i zabilancuju. Stejně už to asi ani nikdo nečte. Což ale nevadí, píšu to pro své budoucí já, když už nic. Takže New York. Od ségry jsme odjeli 2.6. a po krátkém letu přistáli na letišti La Gaurdia v New Yorku. Letiště prochází zrovna nějakou rekonstrukci, takže okolí stálo za draka. A vlastně to tam ani nebylo pěkně. Byl to popravdě trošku šok, protože Michigan byl takový vzdušný a zelený, a pak přijedete do New Yorku a všude beton. Nevím, no... Něco takového jsem si zažil už v Pekingu a popravdě nic moc... A on i ten New York voní jako ten Peking, ale k tomu se ještě dostanu. Hotel nám našla Zuzka na dolním Manhattanu, nemohli jsme si ani přát lepší místo. Měli jsme to asi 300 metrů na Wall Street a Ground Zero a všude jinde se dal...

Tak už se nám to blíží... Už jen den a poletíme do New Yorku. Popravdě jsme toho dnes moc nedělali, ale víte proč? Ono totiž tady až tak tolik moc dělat nejde, pokud nechcete trávit tak pět hodin autem v jednom směru. Měli jsme v plánu nějaké Národní parky (já vím, Honzíku), ale jsou strašně daleko. Ale fakt že jako hodně. Je to podobně daleko jako jet do Chicaga nebo Toronta. A jistě všichni víte, jak to vypadá v autě, když je venku přes 30 stupňů. Dneska jsme tedy nakupovali a pak šli na burger. Byli jsme v podniku Bagger Dave's a musím říct, že lepší burger jsem snad v životě neměl. A byla tam hrozně sympatická číšnice jménem Chelsea. U toho bych se trošku zastavil. Jistě sami znáte ty situace, kdy někam přijdete (třeba do obchodu) a obsluha se tváří jako prdel. Máte z toho lepší den? Ne! Spíš na vás tu náladu přenese. Třeba ve Škodovce je zářný příklad v kantýně M6. Je tam jedna hrozně sympatická pokladní které já říkám Katie Holmes. Ta se na vás usměje, popřeje dobrou chuť, ...

Tak co dneska? Dneska... no... jak to říct... je tu stále krutý vedro. Ale nemyslete si, že je to výmluva. Tady je přes 30 stupňů, což je pro mě teplota, ve který dokážu fungovat tak pět minut a přes oběd snad vůbec. Ale přesto jsme se opět vydali do muzea Henryho Forda, neb nám z minula zbyly lístky do Grienfield Village. To je prosím pěkně 80 akrů (pro ty, co si to umí představit) velký pozemek, na kterém jsou historické domy. Řekli byste "Pffff, nějaký starý baráky, no a co?". Jenže! Tyhle baráky nejsou kopie, to jsou domy, co byly na místě A rozebrány a do muzea dovezeny a zase složeny. Je tam třeba rodný dům Henryho Forda (jak jinak), laboratoř Edisona, domy významných amerických (a pro mě neznámých) lidi a tak dále. A mezi tím vším jezdí auta, autobusy a vlaky. Opět vás slyším "Tssss auta, to máme v Boleslavi taky". Ale! Tady jezdily auta Ford Model T, kterými se dalo svézt, což jsme také učinili. Pochopitelně nás nenechali řídit, ale už jen sedět na sedadle s...

Tak jsem ho konečně viděl, Detroit. A popravdě nevím, co si o něm myslet. Zaparkovali jsme v řecké čtvrti, kde to fakt žilo. Na ulicích lidi (hlavně černoši) tancovali, hrála hudba, ... a pak přijdete do centra a tam v podstatě pusto. Ještě je potřeba si říct, že americká ani kanadská města nemají žádné centrum. Žádný benešák nebo staromák, prostě nic. Takže vlastně ani nevíte, kam v tom městě primárně jít. My jsme se hned na začátku svezli nadzemkou a udělali si kolečko kolem celého města. Pak jsme šli směrem k GM Renaissance Center a odtamtud zpět k autu. Zároveň ve městě probíhal nějaký techno festival, ale protože zrovna techno absolutně nechápu, tak jsme se mu obloukem vyhli. Takže co si o Detroitu myslet? Není to hezké město, fakt že ne. Je na něm hrozně vidět, že od šedesátých let se odtamtud odstěhovalo 70% lidí. Často potkáte prázdné rozpadající se budovy (i v centru) a vlastně ani nevíte, co tam dělat. Takže u mě vede Chicago.

Takže... Dneska Toronto. Vážně se mi líbí ten AirBnB způsob nocování. Zase jsme přijeli do baráku, který byl odemčený, uvnitř ležel klíč a měl dokonce i garáž. Nahoře tři ložnice, takže paráda! Dokonce jsem tady údajně i přestal chrapat, takže kdo má problém s chrápáním, šup do Toronta. Ale zpět k městu. Do centra jsme jeli metrem, ale tentokrát to bylo takové spíš Oslo-like metro, které jde nad zem jen v konečné fázi své cesty. Takže jsme skutečně jeli v tunelu. Metro je tu čisté, lidi ochotní, no co si budem povídat. Ale stanice jsou stejně ošklivé jako v Praze. Jako první cíl naší cesty jsme si vybrali CN Tower. Kdo kdy viděl nějaké panorama Toronta, jistě si tam všiml věže s kulatou vyhlídkou, jejíž výška přesahuje 550 metrů. Tak přesně tam jsme šli! Nahoru se jede výtahem, který údajně stoupá rychlostí 22 km/h. Ale přišel mi pomalejší než ten v Chicagu, ale v Chicagu nebylo vidět ven, tady ano. Každopádně se srovnání s Chicagem tahle věž nevyhne. Mrakodrap v Chicagu má výšk...

Dnes jsme se na dva dny přestěhovali do zcela jiného státu. Ale nejen v rámci USA, ale rovnou do Kanady!! Vstávačka jako vždy tak nějak po amerikáňsku, snídaně a fiiiiiii do Kanady. Tentokrát udělám radost hlavně jedné mě nejmenované kolegyni (zdravím Káťo), protože jsem poprvé na americkém kontinentu, v Kanadě konkrétně, navštívil Mekáč. A hned na začátek nutno říct, že jsem zklamán. "Teplí psi" jsou tady daleko lepší než nějaký Bikmek a třeba hranolky tady nejsou dobré vůbec. Jistou útěchou může být, že třeba malý nápoj odpovídá našemu střednímu a střední hranolky jsou naše velké hranolky. Ale i tak, už tam nějak ani nemusím. Abych ale potěšil Káťu, zde na její přání fotka: Po obědě jsem cestu k našemu cíli nějak prospal a už jsme byli u Niagarských vodopádů. Jako... takhle... je to hezký vidět, ale ono je to normálně hnedka vedle města. Skoro jako kdybyste byli na Šalďáku a místo Plazy byl vodopád. Vodopád vzniká výškovým rozdílem mezi jezery Erie a Ontario (ví...