Jak Tomáš do Ameriky cestoval

Já vím, že už jsem na blog dlouho nic nenapsal. To je ale tím, že jsem za A buď nic zajímavého nedělal, nebo za B jsme na cestě do New Yorku. Čím jedeme? Máme auto z půjčovny, a protože nás bude celkem šest, tak jsme potřebovali poněkud větší auto. V tomto ohledu má Amerika co nabídnout, tak máme auto dokonce pro osm lidí - Chevrolet Suburban. Jako, já mám pochopení pro tyhle auta. A dokonce i chápu to, že pokud má.místní rodina třeba pět dětí (celkem běžné), tak vlastně není jiná možnost než tohle auto. Ale, tady vidíte v podobných autech jezdit třeba jednoho člověka. To je jako kdyby si někdo v Čechách koupil Transporter a jezdil v tom sám do práce. A taky to žere asi 23 mpg (asi 11 l/100 km), takže to není zrovna eco friendly. Na druhou stranu ale to má motor V8 5.3l, vtipně nazvaný EcoTec, což je přesně o čtyři válce víc, než se dá normálně sehnat v Evropě, což se mně jako fanouškovi do aut hodně líbí. Auto má tři řady sedadel a velký kufr. Ale zatímco první dvě řady ...

Je to skutečně tak, už i na mě došlo. Někdo by sice řekl, že jsem naprosto jasná lemra, což je samozřejmě naprosto nehorázná pravda, ale dnes jsem si řekl, že bych taky mohl někam zajet a něco vidět. Ještě abych nějak shrnul včerejšek, tak včera jsem se byl pěšky projít do města Plymouth, co je vzdálené asi 5 kilometrů odsud. Nic zajímavého tam není, takže vlastně není moc o čem psát, šlo hlavně o tu procházku. A na oběd jsem zašel do Taco Bell, protože jsem o tom hodně slyšel a nikdy jsem tam nebyl. A popravdě už tam asi ani nemusím, protože to stálo za starou bačkoru. Já mám rád mexická jídla, já mám vlastně moc rád mexická jídla, ale tohle bylo snad ještě horší než Mekáč. Podle obrázku to mělo být Burrito jako kráva a přitom jsem dostal něco velikosti Longera v KFC. O Taco ani nemluvím, protože to byl snad jen vtip. A dokonce tam ani neměli Dr. Peppera, což je velké mínus, protože já tady snad nic jiného ani nepiju. Takže asi tak. A teď k dnešku -  ráno jsem v...

Ano ano, kdybych dnes spočítal činnosti, kterých jsem se dnes dopustil, pravděpodobně nebudu potřebovat ani prsty druhé ruky. Ráno jsem vstal tak nějak na desátou, klasika. Přece se nebudu při vlastní dovolené nějak přepracovávat, že jo! Každopádně, vstal jsem, chvíli nic nedělal, pak jsem si udělal první půlku zbytku včerejší večeře a pak jsem se rozhodl, že půjdu pěšky do Northville Downtown - tedy centra města, kde bydlí Zuzka, a které je od místa, kde Zuzka bydlí, vzdálené asi 3 kilometry.  Celkem příjemné je, že lidi se tu na ulici zdraví, když se potkají. Obvykle stačí jen letmé "Hi", "Hello" nebo "Hey", ale vážně to působí mile. Dokonce i holky se na mě usmívaly. Teda... do chvíle, než jsem zjistil, že mám rozepnutý poklopec (true story). Pak jsem si spíš myslel, že se na mě usmívaly právě proto. Naštěstí i po tom, co jsem tento trapný incident vyřešil, stále se na mě usmívaly. Takže to bude asi mnou, jinak to nevidím! Ne že bych teda těch lidí...

Nemá absolutně cenu dnešní příspěvek nazývat jakkoliv jinak. Od rána jsme totiž měli půjčený Ford Mustang. Víte, já jsem ještě nikdy v Mustangu nejel, já jsem v něm dokonce nikdy ani neseděl. A bylo to... jak to říct... Jeremy Clarkson v jednom díle Top Gear řekl správnou myšlenku, že nejrychlejší auta jsou auta z půjčovny. A lidi se k nim i tak chovají. A tohle auto právě z půjčovny bylo. Takže auto super, ale teda bylo poněkud zdevastované od všech těch lidí, co ho měli před námi. Nicméně, byl to stříbrný kabriolet s motorem 2.0 EcoBoost. Člověk by si sice řekl, že V8 je lepší a asi i je, ale tohle opravdu nejelo špatně. Hlavně proto, že s tímto motorem byl spojený desetistupňový automat. Odpich tam byl, pocit z rychlé jízdy taky a tak vůbec. Mám i nějaká videa, ale ty musím ještě trošku zpracovat, takže pro teď sem dám pouze pár fotek. Ráno jsme se Zuzkou vzali právě tohoto Mustanga a jeli se podívat na sraz veteránů Cruising Heist (nevím jak se to přesně píše), kde ...

Zatím asi není popravdě moc co psát. Letěl jsem v pátek 23.8. z Prahy přes Frankfurt do Detroitu. Cesta mi trvala asi tak dvě století (podle toho jak nekonečně to působilo v letadle) a na místě už na mě čekala Zuzka. Takže jsem ani neměl moc starostí. Cestu do Frakfurtu jsem teda naprosto celou prospal. Pamatuju si jen vzlet a pak přistání. Takže jsem přišel i o občerstvení. Škoda, no... Při druhém letu jsem si už občerstvení ujít nenechal. Ale popravdě není moc o co stát. Lufthansa má stejný blafy jako ostatní letecké společnosti. A tentokrát jsem i vynechal (skoro) alkohol. Dal jsem si jen jeden drink a pivo. Vtipná byla paní, co seděla vedle mě. K obědu požadovala zásadně dietní Colu, ale k obědu pak snědla nejen všechno jídlo, ale pak zákusek div ne i s miskou. A samozřejmě to zajedla čokoládou. Takže kde je pak ta dieta? Po příletu do Detroitu jsme jako správní Američani zašli se Zuzkou do Mekáče. Když jsem tady byl loni, tak mi místní jídlo z Mekáče přišlo horší než v Če...